K sepsání této úvahy mě vede přesvědčení, že neustálé umělé oddělování hry a volnočasových aktivit od sociálního poradenství a sociální práce výrazně snižuje efektivitu sociálních služeb, které mají v popisu práce socializaci a resocializaci svých klientů. Převážně mi jde o nízkoprahová zařízení pro děti a mládež a služby následné péče, byť do této kategorie můžeme směle zařadit i další služby jako sociálně aktivizační služby, domy na půli cesty apod.
Podotýkám, že se nejedná o odbornou stať, nicméně vycházím ze svého původního pedagogického vzdělání v oboru vychovatelství a více jak patnáctileté praxe práce s dětmi a mládeží v jejich volném čase v době, kdy se současné nízkoprahové sociální služby pro děti a mládež teprve formovaly.
Skloubit teoretické vzdělávání s praktickým zážitkem
Za dobu své praxe jsem si uvědomil jednu zásadní věc – v programech, kde nám jde o socializaci a resocializaci ať už mladých nebo dospělých, má práce s volným časem a potažmo i se zážitkem své nezastupitelné a zásadní místo. Tato hypotéza není nikterak nová, pracoval s ní už Sir Baden-Powel, který vycházel ze svých zkušeností z výcviku mladých chlapců, zvědů v Africe za druhé búrské války a užitím prvků tohoto výcviku položil základy mezinárodního Skautingu. O dvě války později, v roce 1941, opět v Anglii vytvořili pedagog Kurt Hahn a lodní magnát Sir Lawrenc Holt školu Outward Bound, která si kladla za cíl vycvičit osádky lodí tak, aby byly schopny pracovat a přežít i v tak krizových situacích, jako bylo potopení lodi německou válečnou ponorkou. Všimli si totiž, že v těchto situacích přežívají spíše slabší, ale starší a zkušenější námořníci, než ti silní, mladí a bez zkušeností. I tato organizace pracuje až do dnešní doby a zastřešuje velké množství dalších projektů po celém světě – u nás je to např. Prázdninová škola Lipnice.
Je tedy patrné, že přístup, který v sobě dokáže skloubit rozměr teoretického vzdělávání s praktickým zážitkem, je osvědčeným modelem, a to v situacích válečných i mírových.
Každému pedagogovi je známo, že informace, prožitá více smysly, má pro dotyčného jedince kvalitativně výrazně větší význam než pouhé naslouchání výkladu či samostudium formou četby. Pokud je taková informace doplněna ještě o určitý prožitek, je výrazně lépe zafixována a v budoucnu se s ní dá efektivněji pracovat a navazovat na ni.
Pokud tedy s tímto principem pracuje moderní pedagogika, není důvod, aby totéž nečinila i oblast sociální, kde se nabízí podobná paralela mezi odborným poradenstvím a prožitkem. Přitom vzhledem k výše zmíněným organizacím Outward Bound a Skauting půjde vlastně jen o návrat ke kořenům.
Zkušený sociální či poradenský pracovník ví, že mnohá zacyklení v procesu socializace, resocializace či výchovy plynou z toho, že klient vlastně pořádně neví, o čem je řeč, když mluvíme o hodnotách, jako je např. úcta, spolupráce, pomoc druhému nebo třeba o pozitivním trávení volného času. Často přitom odkazujeme klienta k hodnotám, které sám neprožil a jejichž názvy jsou pro něj pouze prázdnými pojmy.
Z mnoha sociálních služeb pro názornou demonstraci vybírám dvě. Jednu, která stojí na počátku klientova setkání se službami, protože ji může využívat již v mladším školním věku, tedy nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, a druhou, která stojí na opačné straně klientovy „cesty službami“, tedy služby následné péče, v našem případě Doléčovací centrum, jež vrací do běžného života lidi, kteří si část toho svého prožili se závislostí.
Způsob práce se zážitkem představuje širokou škálu aktivit od těch, k jejichž realizaci nepotřebujeme žádné pomůcky, až po takové, které vyžadují sofistikované pomůcky, odborné zázemí a školené instruktory. Vesměs ale mají jedno společné – vycházejí ze hry. Hra je naprosto přirozený způsob socializace jedince v jakémkoli období jeho vývoje. U dětí jde o bezprostřední a spontánní činnost, starším a dospělým je třeba často pomoci, aby se nebáli hrát si. Zaměstnaný člověk má také hru spojenu s trávením volného času a způsobem relaxace.
Hra má v životě člověka nezastupitelné místo, vžít se do hry znamená objevit v sobě dimenze, které nám mohly zůstat třeba vlivem nepodnětného prostředí nebo závislostního chování utajeny. Jejich otevření nás může vést k novým rozměrům života a pestrosti jeho žití.
Zaměřením na výkon vzbuzuje dnešní doba často zbytečnou frustraci
Dát v NZDM dětem prostor osahat si aktivitu, ke které by se doma z různých důvodů nedostaly, znamená dát jim šanci na uplatnění se v dospělosti a na pocit vlastní důležitosti pro sebe i druhé – být tím, kým můžu být pro sebe i pro druhé – pozitivní vnímání od druhých a ocenění za určité kvality, to je, dle mého názoru, cesta z frustrací, které dnešní doba způsobuje svým maximálním zaměřením na výkon, mnohdy ve zcela zbytečných směrech. Co zla například způsobilo u dětí známkování jejich vědomostí v rozmezí 1-5, čestné výjimky mezi českými pedagogy ať prominou.
Bohužel důraz na výkon se projevuje i ve volnočasových aktivitách. Jak ve sportovních, tak v kulturních kroužcích jde primárně o to, aby děti kvalitně reprezentovaly svoji školu, obec, organizaci apod., protože na to je možné sehnat peníze. Dobrý pocit z toho, že dítě něco baví, že u něčeho rádo relaxuje a třeba se i učí něčemu novému, je tak velmi rychle přehlušen další frustrací z toho, že není dostatečně dobré, případně mu jako nejslabšímu kusu ve stádě už dalším rokem tu, kterou aktivitu neumožníme a přijmeme na jeho místo někoho talentovanějšího.
NZDM jakožto sociální služba by mohlo nabízet naprosto jiný způsob práce s volným časem, kdy se kromě aktivity samotné zdůrazňuje ještě prvek výchovný, tedy nevychováváme reprezentanty a vrcholové sportovce, ale pomáháme růst mladým lidem, kteří budou mít jakýsi základ v různých činnostech pro radost a pro život.
Silnou motivací pro sepsání této úvahy se mi stala moje konkrétní zkušenost. Několik let jsem pracoval ve střediscích pro mládež, kam docházely děti a mladí lidé, z nichž tak 70% by odpovídalo dnešním klientům NZDM. Pracoval jsem s nimi povětšinou na lezeckých stěnách. Nebudu zabíhat do podrobností programu a výcviku, ale zaujala mě jiná věc. V souvislosti s krizí na Ukrajině jsem si zřídil Facebook a vcelku rychle si mě někteří z mých tehdejších svěřenců našli a popisovali svůj život. Je jim dnes už přes 30 let a hodnotili, co jim zážitky na stěně daly pro život. Někdo se odstěhoval z města do hor, kde má rodinu a práci, jiný říkal, že když mu nešla škola, tak si udělal kurz výškových prací a jako montér procestoval svět, další pracuje v outdoorovém obchodě, další u bezpečnostní agentury, u hasičů, založili rodiny a žijí relativně spokojené životy. Co kdyby se naše kontakty odehrávaly pouze na bázi individuálních poradenství na téma, co po škole? Byl by výsledek stejný?
Velmi podobně to vidím u lidí, kteří své mládí či většinu života strávili rizikovým užíváním návykových látek, svoji drogovou kariéru uzavřeli, často s dopomocí nějaké zdravotnické či sociální služby. U dlouhodobých uživatelů návykových látek se setkáváme s tím, že závislost buď nahradila do té doby třeba rozvíjené talenty a studium nebo případně k žádnému poznání vlastních dovedností ani nedošlo, a také vzdělání absolvovali třeba jen v zákonem stanovené minimální podobě.
Pomozme klientům naučit se odpočívat a hledat pozitivní trávení volného času
Úkolem doléčovacího zařízení by tedy nemělo být jen pomoci klientovi nalézt udržitelné bydlení a práci, ale naučit jej také aktivně odpočívat a ukázat mu možnosti pozitivního trávení volného času, který v dnešní době tvoří významný podíl denního rozvrhu, obzvlášť pokud člověk ještě nestačil navázat trvalejší partnerský vztah či založit rodinu nebo začíná nový život na druhé straně republiky bez prakticky jakýchkoliv sociálních vazeb. Troufám si tvrdit, že vedení klienta k pozitivnímu a reálně udržitelnému trávení volného času je třetím plnohodnotným sloupem vedle bydlení a práce, který člověku opouštějícímu sociální službu umožní počáteční stabilitu a „otuží“ jej pro překonání prvotních nesnází, vytvoří jakousi trojnožku, na kterou je možno usednout a mít pocit stability.
Bohužel, je třeba říci, že výkonově postavený systém výuky, výchovy a resocializace se promítá i do chápání zákonné normy, která zásadním způsobem vytyčuje pole práce sociálních služeb, tedy do výkladu zákona č. 108/2006 O sociálních službách. Můj dojem je ten, že litera sama práci s volným časem připouští, přesněji sám zákon v příslušných paragrafech hovoří velmi obecně (par. 62, resp.64). Ne příliš podrobně jej doplňuje vyhláška 505, prováděcí vyhláška k zákonu 108/2006 Sb. Tato v paragrafu 27 pro NZDM hovoří o zajištění podmínek pro společensky přijatelné volnočasové aktivity a u služeb následné péče je v paragrafu 29 ještě obecnější, když hovoří o socioterapeutických činnostech, jejichž poskytování vede k trvalé abstinenci, prevenci relapsu, rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob.
Při uplatnění demokratického pravidla, že co není zakázáno, je povoleno, se nám prostor pro práci s volným časem jak u dětí, tak u dospělých, celkem významně otevírá a já mám dojem, že tohle byl i původní záměr poněkud vágnějšího výkladu.
Bohužel praxe kontrolních orgánů, lpějících více na liteře než duchu zákona, dokázala v průběhu let situaci až téměř obrátit. Z volnočasových a socioterapeutických aktivit byla sama nabídka zážitkových programů vypreparována velmi jednoduchým způsobem: na volný čas nejsou zdroje. A pokud jsou, tak jde o zdroje jiné, než běžné provozní, tedy např. ty, které kraje sociálním službám přerozdělují z balíku MPSV. Umělé oddělování zdrojů na sociální a volnočasové aktivity tak v podstatě popírá léty prověřenou tezi, že hodnota zvnitřněná osobním prožitkem je výrazně trvalejšího charakteru a do formování zdravé osobnosti klienta promlouvá výrazně silněji.
Místo toho toto rozdělení zvyšuje administrativní zátěž na služby, nutí pracovníky k neproduktivní dělbě rolí a způsobuje zmatek v hlavách dětských klientů. Vytrácí se spontaneita aktivit, vše je organizováno dle podmínek výkaznictví daných donátorem, přitom spontánní aktivity umožňují prožitek radosti jak u klientů, tak u pracovníků, a naopak – spontaneita mizí tam, kde vzrůstá pocit úzkosti a strach, například z toho, jak danou aktivitu vykáži, abych ji dostal zaplacenou od donátora.
Je zde nějaká cesta ven z tohoto zacyklení? Zdá se, že je možné pracovat dvěma směry. Jeden je směr ven, tedy k úředníkům zastupujícím státní donátory, aby pochopili, že živý organismus výchovy a sociální práce není možné změřit, zvážit a podle toho zaplatit, či se rozhodnout z výše zmiňované trojnožky zaplatit pouze nohy dvě. Dále mít chuť a odvahu se angažovat v profesních uskupeních, které pak mohou vyvíjet tlak na změnu i na legislativní úrovni. Obojí je spíše běh na dlouhou trať.
A pak je úroveň osobní. Pracujme na sobě, abychom si nedali své nadšení a bezprostřednost vzít. Pravidelně si je obnovujme sami tím, že u sebe budeme rozvíjet své pozitivní myšlení a nebudeme líní zkoušet nové věci, hledat nové výzvy a posouvat hranice svých možností. Zapaluje přece ten, kdo sám hoří.
Vladimír Kaška je vedoucím oddělení odborných služeb ve Zlínském kraji.