Díky kurzu recovery koučinku vím, že je za co bojovat!

Třicetiletá Johana Břešťáková pracuje již rok jako peer pracovnice ve Společnosti Podané ruce. Za sebou má vlastní zkušenosti s drogovou závislostí a zotavením, které využívá při práci s klienty, kteří si podobnou situací aktuálně procházejí. Poslední půlrok si rozšiřovala své znalosti a dovednosti v rámci Základního výcviku v recovery koučování. Co jí kurz přinesl a co plánuje do budoucna? A jak vnímá postavení peer pracovníků a recovery koučů v dnešních sociálních službách?

Jaká byla tvoje hlavní motivace se do kurzu přihlásit?

Poprvé jsem se o recovery koučování dozvěděla před dvěma lety, kdy spolek Narativ v čele s psychologem Pavlem Nepustilem pořádal krátký dvoudenní kurz „Průvodci zotavením“ (původní překlad dnešního recovery koučování). V tu dobu jsem ještě neznala Společnost Podané ruce jinak než z letáků. Kurz mě zaujal, už dávno jsem snila o tom, že budu moci své zkušenosti využít k něčemu smysluplnému. A díky napojení na brněnskou skupinu Zotavení jsem později mohla být přítomna už při samotném plánování půlročního výcviku. Pro mě bylo započetí kurzu spojené hlavně s nadějí, že budu mít možnost být v oboru. Znamenalo to pro mě opravdu mnoho, najednou jsem mohla věnovat čas něčemu, co mě opravdu zajímá, čemu alespoň trochu rozumím. Tedy procesům užívání drog, závislosti, bezdomovectví, zotavení…

Plánuješ dál pokračovat třeba ve formálním vzdělávání v oblasti sociálních služeb?

Momentálně dokončuji střední školu a tento školní rok mě čeká maturita. O dalším formálním vzdělání přemýšlím. Konkrétně uvažuji nad tzv. Caritaskou – jedná se o studium oboru charitativní a sociální práce, který je možné dálkově studovat v Olomouci. Je to spojení vyšší odborné a vysoké školy, obory se studují současně. Ale mé rozhodnutí není definitivní. Velkou roli v tom hraje fakt, že bych si velmi přála, aby se vedle sebe mohli postavit lidé s formálním vzděláním a lidé s žitou zkušeností. Abychom si byli rovni, vzájemně spolupracovali a byli stejně platově ohodnoceni. Uvítala bych méně systémových bariér, třeba abychom nemuseli čekat dlouhých 5 let na vymazání trestního rejstříku. Recovery koučové by neměli být konkurencí, ale ani pomocnou silou odborníků. Lidé se nemusí profesionalizovat, když chtějí sloužit lidem, kteří žijí specifický život, často spojen s životem na okraji společnosti. Závislost není jen o závislosti, jak ji vnímáme teď, u mnohých je toto životní období spojeno s neschopností přijmout mnohdy nesmyslně nastavené hodnoty společnosti. Díky hlubokému pochopení těchto nepřenositelných pocitů můžeme nejen dopomoci ke stabilizaci či abstinenci, ale také k přijetí sebe jako jedinečné bytosti, která má své kvality a může mnohé přinést. To je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí při cestě k sebepoznávání. A když nastoupím na dráhu profesionála, opustím tuto myšlenku a vydám se paradoxně tou jednodušší cestou.

Už jako peer pracovnice pracuješ, co ti kurz přinesl nového?

Kromě praktických informací, modelových situací, kurzu první pomoci, zahraniční stáže, znalostí o koučování, práce s krizí, práce se svou zkušeností, mi kurz dal sílu. Sílu, abych si uvědomila, že je za co bojovat. Na kurzu jsem poznala mnoho velmi schopných lidí, kteří jsou odmítáni díky absenci formálního vzdělání nebo zápisu v rejstříku trestů. Zjistila jsem, že jsem ve své pozici peer pracovníka velmi opuštěná a zapojování lidí se zkušeností je mnohdy jen odškrtnutým políčkem ve výkazech služeb. Dát práci člověku se zkušeností není to samé, jako nechat jej ve službě spolurozhodovat o chodu. Zapojování se pak mnohdy mění v pouhé zaměstnávání. Připadá mi nefér, když vidím, s jakým úsilím a trpělivostí bojují peer pracovníci o své místo ve službách a nedostávají ho kvůli pravidlům, která jsou zkostnatělá a znemožňují rovnou spolupráci.

Účastníci byli z různých koutů republiky. Plánuje většina z nich spolupráci s nějakou organizací, nebo se spíš chystají pomáhat „na vlastní pěst“?

Ano, byli z mnoha koutů ČR, ale nechci za ně mluvit. Už jen to, že na kurzu byli, je důkazem, že se chtějí uplatnit v pomáhající profesi. Být průvodcem „na vlastní pěst“ je velmi náročné. Každý, kdo do práce zapojuje své vzpomínky a zkušenosti, často i velmi nepříjemné, by měl mít za sebou nebo vedle sebe lidi, organizaci a podporu. Měl by mít možnost supervizí, finanční odměny, zázemí a rovnocenného přístupu.

A jak bys popsala atmosféru při předávání absolventských certifikátů u příležitosti zakončení Základního výcviku v recovery koučování?

Certifikáty nám předával organizační ředitel Společnosti Podané ruce Pavel Novák, tím dostala celá ceremonie jistou dávku důstojnosti. Když jsme pak jeden po druhém sdělovali naše pocity, poznání a uvědomění, nejednomu bylo líto, že kurz končí. Ale nebylo to po celou dobu takové. Jako skupina jsme se nemohli ve všem shodovat, prošli jsme si chvílemi, kdy někteří z nás chtěli skončit, ocitali jsme se na pokraji svých možností. Skrze ostatní jsme si dokázali uvědomit své limity, strachy a falešný pocit jistoty, že jdeme cestou, která je jako jediná správná. Zástupci Společnosti Podané ruce, kteří nám přijeli předat certifikáty, nepřijali pozvání na oběd. Nechtěli narušit poslední intimní část výcviku, kdy se spolu začali shodovat lidé jinak opačných postojů, přicházela upřímná objetí a kdy jsme společně došli k tomu, čemu se říká tolerance a respekt.

Více informací o Základním kurzu v recovery koučování naleznete zde.