Zuzana Štvrtňová pracuje v Kontaktním centru ve Znojmě již 10 let, z toho 8 let na pozici vedoucí. Centrum poskytuje různé služby lidem, kteří se v důsledku užívání nelegálních návykových látek dostali do složité životní situace nebo přímo do konfliktu ze společností. Znojemské centrum letos oslavilo 18. výročí od svého založení. Jak se centru daří na pomyslném prahu dospělosti?
Jak vypadaly začátky Kontaktního centra ve Znojmě a jak práce vypadá dnes?
Za deset let svého působení v centru se výrazně zvýšily nároky na kvalitu služeb. Na začátku bylo centrum vnímáno jako azyl, dočasné útočiště klientů nepřijímaných většinovou společností. Dnes se jedná o vysoce profesionalizovanou sociální službu s výrazným tahem na branku ve smyslu poptávka – zakázka – dosažení cíle. Nároky na personál byly vždy obrovské. Odbornost, zralost, psychická odolnost, ochota učit se a dále se vzdělávat… Sociální služby bych dnes postavila naroveň dobře fungující firmy se všemi atributy.
Jak jste se dostala k práci s drogově závislými a na pozici vedoucí Kontaktního centra?
Začínala jsem jako dobrovolnice. Práce s uživateli drog mě natolik zaujala, že jsem při nabídce pracovního místa neváhala ani na vteřinu. Časem jsem se stala vedoucí, byl to jen další logický krok.
Co obnáší práce vedoucí?
Jsem zodpovědná za celý chod centra, nejen za spolupráci s klientem. A to někdy vyžaduje i zapojení do dalších činností. Vyřizuji objednávky, nákupy nebo faktury. Když je to potřeba, podílím se i na úklidu nebo řeším drobné opravy zařízení centra. Mám na starost školení zaměstnanců v bezpečnosti práce a požární ochraně, ale třeba také zajištění revize plynového spotřebiče.
Jak vypadá váš běžný den?
Centrum se nejprve musí připravit na provoz. Kontroluji stav potravinových zásob, připravuji nákupy nebo dojednávám příjezd Potravinové banky. Dále kontroluji, zda je vše připravené k výkonu hygienického servisu. Musí být nachystaná koupelna, doplněné zásobníky na šampon a mýdlo, dostatek vypraných ručníků a připraveného ošacení. Protože naším posláním je minimalizace rizik vycházejících z přístupu „harm reduction“ a „public health“, nedílnou součástí mojí práce je i výměna injekčního materiálu a testování infekčních chorob. A tak zařizuji objednávky, domlouvám odvoz infekčního odpadu, hlídám exspiraci zdravotního materiálu a také zásoby pro nelékařské ošetření klientů.
Poskytujete také poradenské služby. S čím se na vás klienti obrací? Chtějí se třeba léčit?
Během dne probíhají také domluvené individuální schůzky s klienty, kteří s námi potřebují něco řešit. Někdy jsou to obyčejné věci týkající se hledání zaměstnání, psaní životopisu, vyřizování nového občanského průkazu, hledání vhodného ubytování, ale také záležitosti týkající se změny životního stylu. Na konzultace k nám docházejí lidé uvažující o léčbě závislostí a my je celým procesem provázíme. Od pomoci s vyřizováním formálních požadavků až po samotnou přípravu na léčbu a pomoc se zajištěním praktických záležitostí týkajících se samotného nástupu. Klienti nemohou nastoupit na léčbu bez dokladů nebo potřebného ošacení. S tím vším jim pomůžeme. Poradenství nabízíme i příbuzným a blízkým uživatelů drog.
A jak to v centru probíhá, když přijdou klienti?
Ve chvíli, kdy přichází první klienti, jsem s nimi ve společných prostorách a vedeme rozhovory, ve kterých mě zajímá, s čím se potýkají a společně řešíme, co by se s tím dalo dělat. Reaguji na jejich momentální situaci, která se až neskutečně rychle proměňuje. A proto je spousta našich služeb postavená na okamžité realizaci. Lidé si tady uvaří a najedí se. Mohou se osprchovat a získat čisté oblečení. Pomůžeme jim vypsat žádosti na úřad práce. Poskytneme jim telefon k zavolání na volné pracovní místo. V případě, že přichází s drobným poraněním, ošetříme je. Je toho hodně.
Klienty oslovujete také přímo v ulicích. Proč je terénní práce v drogových službách tak důležitá?
Není možné vždy počítat s tím, že člověk odbornou pomoc vyhledá sám. Naopak. Ukazuje se, že účinnější je převzít iniciativu. Hledat osoby, které by mohly být ohroženy závislostí a oslovovat je s nabídkou odborné pomoci. Působit v jejich přirozeném prostředí. Pro mnohé z těchto lidí bývá samotné vyhledání služby, zazvonění a přiznání, že potřebují pomoc příliš vysokým prahem. A tomu chceme zabránit. Proto realizujeme ambulantní i terénní formu služby.
Váš tým je složený ze samých žen. Dostáváte se někdy s kolegyněmi při terénní práci do nebezpečných situací?
Hlavní prioritou v této práci je bezpečí. I proto se terénní práce u nás vykonává například výhradně ve dvojici se zkušenější kolegyní. Terénní práce má však své další zásady. Kdybych měla srovnat práci v terénu s prací v kamenném zařízení, řekla bych, že má naopak spoustu výhod. Do žádné vyloženě nebezpečné situace jsem se během terénní práce nikdy nedostala.
Je terénní práce vhodná pro ženy?
Proč by neměla být? Muž i žena mají každý za sebe v této roli bezesporu svoje výhody i nevýhody. Při výběrových řízeních jsme otevřeni stejně mužům jako i ženám. Ale kde ty muže brát, když se jich všeobecně v sociálních službách nachází jen minimum?
Jsou příběhy klientů, kteří využívají drogové služby navzájem podobné? Existuje nějaký modelový klient?
V životě klientů můžeme najít prvky, které se mnohdy opakují. Obvyklý příběh zní nějak takto: „Táta nás bil, máma hodně pila. Bylo jim jedno, jestli chodím do školy, moc se o nás nestarali a sociálka nás dala do domova. Nezajímají se o mě doteď.“
Proč podle vaší zkušenosti člověk začne brát drogy?
Vzhledem k pohnutým životním příběhům, které slýchám, se mnohdy ani příliš nedivím, že s drogami začali. Poskytují jim únik od světa, kdy aspoň chvíli nemusí myslet na to, že je třeba vlastní máma neměla ráda. Obzvláště pro mladého člověka není lehké se s takovou zkušeností nějak konstruktivně vyrovnat. Drogami se ale problém samozřejmě vůbec nevyřeší.
Co byste doporučila mladým lidem, které to k drogám táhne a začínají s nimi experimentovat?
Na to mám doporučení klienta, kterému bylo nedávno 50 let a většinu svého života strávil na drogách. A ten říká: „Nikdy jsem neměl otevřít tu Pandořinu skříňku. Poznat nepoznané. Otevřít mysl něčemu, co nikdy nebude možné vzít zpátky. Dneska už to vím.“
Služby Kontaktního centra jsou určeny i příbuzným a blízkým. Jak pracujete s rodiči mladých, kteří si se svými potomky neví rady?
Je to různé. Jsou rodiče, kteří dokážou zareagovat hned na počátku. Zmobilizovat sebe a celou rodinu a vyvinout potřebné úsilí. Jdou do toho naplno a jsou ochotni změnit i sebe, pokud to pomůže. Pak jsou tu i rodiče pštrosi, kteří před problémem strčí hlavu do písku a nevidí, neslyší. Případně vyvinou jiné obranné mechanismy typu: „Náš kluk? Ten by nikdy nefetoval. Za to může ten jeho kamarád.“ Nejvíce ztrácíme ty typy rodičů, kteří pochopí, že to není pouze problém jejich potomka a že vlastně sami nejsou schopni nějaké změny. Což je vždycky nejhorší varianta.
Kdy máte ze svojí práce nejlepší pocit?
Když ve společném rozhovoru s klientem vidím prvky sebereflexe. Slyším, že si uvědomuje, že takhle to není v pořádku, dokáže o tom mluvit a ví, že by to měl změnit. To už je pak jen krůček k reálné proměně.